Home O ústavu Historie

Ústav vodního hospodářství obcí

Celoživotní vzdělávání



Designed by:

PDF Tisk

Historie a vývoj ústavu

Historie Ústavu vodního hospodářství obcí (ÚVHO), známého rovněž (počínaje r. 1947) pod názvem Katedra zdravotního inženýrství, se odvíjí prakticky od založení školy. Základní náplní ústavu bylo po celou dobu jeho existence řešení kvantitativních a kvalitativních úloh v oblasti zásobování pitnou a užitkovou vodou, odvádění dešťových a znečištěných vod a čištění komunálních a průmyslových vod. Na základní směry výzkumného a pedagogického zaměření navazovaly vždy v každém určitém období působení ústavu i další směry výzkumu a předměty výuky, související s komplexním řešením problematiky vodního hospodářství urbanizovaných celků.

Od roku 1908, kdy byl na škole založen odbor kulturního inženýrství, se zdravotní inženýrství dynamicky rozvíjí. Nejdříve na I. ústavu meliorací pod vedením Prof. Vincence Hlavinky a od roku 1934 pod vedením Prof. Jana Zavadila na II. ústavu meliorací, který byl v roce 1947 přejmenován na Ústav zdravotního inženýrství. V roce 1950 byla zřízena Katedra zdravotního inženýrství, vedená v letech 1950 – 1952 Prof. Karlem Jůvou. V letech 1952-1955 řídil činnost katedry Prof. Jan Zavadil a poté – do roku 1971 – Prof. Augustin Sukovitý. V roce 1971 byl jmenován vedoucím katedry zdravotního inženýrství Doc. Břetislav Sommer. Po odchodu Doc. Sommera do důchodu převzal vedení katedry Prof. Igor Tesařík, který působil ve funkci vedoucího katedry až do konce roku 1989, kdy katedru (přejmenovanou na začátku 90-tých let na Ústav vodního hospodářství obcí - Institute of Municipal Water Management) převzal Prof. Milan Šerek. Po jeho předčasném odchodu v září 1990 byl jmenován do funkce vedoucího ústavu Doc. Bohuslav Pivoda. Po dobu, kdy vykonával akademickou funkci proděkana byli pověřeni vedením Doc. Jan Mičín a poté Doc. Milan Látal. Od r. 1994 do r. 2006 vedli ústav střídavě Ing. Ladislav Tuhovčák begin_of_the_skype_highlighting     end_of_the_skype_highlighting, CSc., a Doc. Ing. Jan Mičín, CSc., vždy podle jejich aktuálního zaneprázdnění vědeckou činností. V letech 2006-2010 byl vedoucím ústavu Ing. Jaroslav Raclavský, Ph.D.

Dislokace

Ústav (katedra) byl po celé období své dlouhé působnosti dislokován v řadě objektů, z toho nejdéle v objektu bývalého sirotčince a kláštera na Veslařské 230. Zejména v údobí po roce 1951 působila katedra ve velmi provizorních objektech; tuto situaci bylo nutné řešit zejména v oblasti laboratorního zázemí. Značným úsilím pracovníků ústavů bylo dosaženo toho, že byl v roce 1955 vypracován projekt pro výzkumné laboratoře zdravotního inženýrství v Kníničkách a téhož roku bylo započato se stavbou. Stavba byla ukončena v roce 1959, stejně jako současně probíhající výstavba laboratoří pro chemii a technologii vody a hydrobiologii v areálu budovy na Veslařské 230. V roce 1993 byl Ústav vodního hospodářství obcí (spolu s dalšími vodohospodářskými ústavy) v souvislosti s majetkovými přesuny po roce 1989 a ve snaze o koncentraci fakulty do jednoho areálu přemístěn do budovy Žižkova 17.

Výuka

Historie ústavu zaznamenává mnoho různých variant učebních plánů. Cílem, který ústav vždy sledoval, bylo dosažení plošného a požadavkům praxe odpovídajícího pokrytí jednotlivých subdisciplin v oblasti zdravotního inženýrství. V určitých obdobích – v relaci s personálním obsazením, podle požadavků praxe, ale také v návaznosti na odborné zaměření vedoucího ústavu – byl kladen větší důraz na některé z těchto subdisciplin, zejména co se výzkumné činnosti týče. Tak za vedení prof. Sukovitého se rozvíjela nejvíce  odbornost úpravy a dopravy vody a  za profesora Tesaříka byla prohloubena problematika čiření v rámci úpravárenství pitné vody. S působením profesora Šerka je spjato rozšíření zájmu ústavu na teorii sítí, a to nejen vodohospodářských, ale trubních sítí obecně.

Nosnými a hlavními disciplinami výuky bylo vždy vodárenství, zahrnující jímání, úpravu a dopravu vody, a stokování a čištění odpadních vod. Tyto předměty byly v rámci ucelení zdravotně inženýrské problematiky doplňovány o disciplinu „odpadové hospodářství“ / původně „Hygiena sídlišť“), v rámci uzavření koloběhu vody v lidských sídlech o zdravotně technické instalace, to vždy v kontextu na celkovou aktuální náplň studia na Fakultě. Průpravnými a doplňujícími předměty byla chemie a technologie vody, balneotechnika, hydrobiologie a čerpací technika. Cílem bylo a je vždy naplnění požadovaného odborného profilu absolventa.

Významné osobnosti


Vincenc Hlavinka

Výčet osobností, které ovlivnily historii ústavu, by byl obsáhlý a podléhá vždy navíc subjektivitě autora a doby, ve které se o historii referuje. Uvádíme v první řadě prof. Vincence Hlavinku, který stál u zrodu ústavu, kde navázal na své dlouhodobé působení v zahraničí. Z tohoto období je vhodné se zmínit o autorství návrhu Skadarského vodovodu pro oblast na rozmezí Albánie a bývalé Jugoslávie. Pro onu dobu bylo charakteristické spojení specializací oboru meliorací a zdravotního inženýrství, ve kterých obou byl Prof. Hlavinka vynikající osobností. Pedagogickou činnost propojoval k jejímu prospěchu s vodohospodářským výzkumem.

Některé význačné osobnosti historie ústavu reprezentovaly spíše zaměření na praktický výstup, stavební dílo, jiné na vědecko-výzkumnou činnost. Z těch prvních uvádíme prof. Jana Zavadila a prof. Augustina Sukovitého.


Jan Zavadil

Prof. J. Zavadil byl nejznámější osobností zdravotechnického oboru předválečného období, prof. Sukovitý pak v údobí do r. 71. Podpis prof. Zavadila nese jak 15 knižních publikací a 91 studií, tak i 50 projektů vodohospodářských staveb. Prof. Zavadil byl propagátorem řešení vodohospodářských problémů v rámci koloběhu vody a jako významnou aplikaci uváděl souvislost čištění odpadních vod a kvalitu vody v podzemních zdrojích. Prof. Dr. Ing. Augustin Sukovitý pracoval po absolvování ve stavebním oddělení firmy Sigma Hranice a později jako civilní inženýr vyprojektoval řadu významných zdravotně vodohospodářských staveb. Z nich nejznámější jsou: čistírna odpadních vod pro město Kuřim, čistírna odpadních vod pro kyjovskou nemocnici, ale zejména úpravna podzemních vod prameniště řeky Moravy v Tlumačově – hlavní zdroj pro zásobování obyvatelstva a průmyslu města Zlín a několika přilehlých obcí. Po uvedení do provozu to byla nejmodernější úpravna vody v bývalé Československé republice.


Milan Šerek

Z osobností spíše vědecko-výzkumného zaměření se v poválečném období vyprofiloval nejvýrazněji prof. Milan Šerek, DrSc., který se stal přední autoritou československé vodohospodářské komunity. Jeho působení přineslo výrazný nárůst matematicko-analytického řešení úloh vodního hospodářství obecně a zdravotně technické problematiky úžeji. Prof. Šerek působil na ústavu 39 let, během kterých se orientoval na využité výpočetní techniky ve vodním hospodářství a na aplikaci matematických metod v technické praxi (intervalová aritmetika, počet pravděpodobnosti). Základem jeho činnosti byla analýza proudění v tlakových trubních sítích, kde se zabýval sítěmi vodovodními, plynovodními a teplovodními, jakož i aplikacemi pro vnitřní vodovody. Na tuto činnost navázal později i v sítích gravitačních.  Zaváděl do výuky a do praktických výstupů vodohospodářského oboru operační systémovou analýzu. Je autorem 5-ti celostátních učebnic, 16-ti skript a jako autor či spoluautor 120-ti vědeckých a odborných pojednání. V roce 1969 úspěšně obhájil doktorskou dizertaci, hodnost doktora věd mu však byla udělena pro obstrukce tehdejšího režimu až v roce 1990, obdobně jako jmenování profesorem a vedoucím ústavu, tedy krátce před jeho smrtí.

Doc. Bohuslav Pivoda, který vedl ústav v údobí 1991 – 1994, má zásluhu na důsledném propracování specializace balneotechniky, kde navazoval na činnost Dr. Ing. Antonína Hrabálka. Zejména se však věnoval problematice čerpací techniky, nezbytné pro celkové zvládnutí tlakových sítí. Pro obstrukce režimu (nepřijetí habilitační práce v r. 1971) nastoupil v roce 1985 jako technický ředitel na stavbu odvodňovacích a závlahových staveb v Iráku – Abu Ghraib a po skončení pracoval u anglické firmy Integrated Surveys Limitted v Limassolu na Kypru. Po r. 1990 v rámci rehabilitace získala docenturu a byl m.j.  předsedou čs. výboru IWSA.
Významný směr přípravy pro vlastní stavební praxi a teoretické průpravy pro řízení zdravotně technických staveb reprezentoval Doc. J. Ošlejšek. Začal v tomto oboru uplatňovat řešení síťovými grafy a aplikaci metody kritické cesty.
Mezi další významné odborníky z posledních let patří Doc. Ing. Jan Mičín, CSc., který pracoval v oblasti posuzování, navrhování, řízení a spolehlivosti stokových sítí.
V návaznosti na hlavní směry vodního hospodářství obcí se ve spolupráci s ústavem záslužně uplatnili zástupci jiných, po odborné stránce souvisejících oborů. Z těchto externích (tedy mimoústavních) osobností uvádíme v oboru chemie vody prof. Aloise Wagnera a v oboru hydrobiologie RNDr. Miloše Zelinku.